Monika Le Fay: Kauza Michaláková – konec telenovely

Ve školce si všimnou, že děti neprospívají, starší syn zhubl 700 gramů během roku, trpí nočním děsy. Učitelce ve školce se nelíbí, že mají děti krev ve stolici a vykazují celou řadu symptomů, které poukazují na týrání. Iniciativně proto informuje sociálku. Do celé věci se ovšem vloží prezident Zeman, premiér Sobotka a poslanci několika stran, kteří jsou ochotni vyhlásit válku Ústí nad Labem, aby zabránili odebrání dětí z rodiny. S paní Michalovcovou se vyfotí, pozvou ji na Hrad a slíbí jí dokonce i nějaké medaile. Zpráva o rodině putuje dokonce až do Bruselu, kde čeští europoslanci, kteří v Ústí nikdy nebyli, vydávají prohlášení o tom, že matka, která svého času pracovala jako pomocná síla ve školce, je ve skutečnosti učitelkou ve škole, takže je třeba ji v jejím úsilí podpořit.

Mezitím soud v Ústí nad Labem rozhodne v zájmu dětí o jejich odebrání z rodiny a svěření pěstounům. Prezident, premiér i poslanci se domnívají, že je třeba rozhodnutí soudu zvrátit a matce slibují podporu.

Tohle není sci-fi

Je takový příběh sci-fi? V Ústí nad Labem u romské rodiny zcela určitě ano. V případě Evy Michalákové, žijící v Norsku, určitě ne.

Na tu dálku, která nás od norského království dělí, se zdá, jako by všechno to, co řeší soudy a podle čeho rozhodují – špatný stav dětí, prokazatelné bití, strádání, poruchy příjmu potravy, děsy, nedobrá pověst matky, její neuspořádaný život, střídání adres a partnerů, neschopnost vcítit se do potřeb dětí, neochota mluvit pravdu atd. – bylo úplně jedno v porovnání se skutečností, že jde o české děti. Ačkoliv žijí odmalička v Norsku, chodí do norské školy, mluví norsky, mají norské pěstouny i kamarády. I kdyby se měly pěstounům vyrvat násilím a skončit v dětském domově, nebo u tety, která se ráda fotí na záchodě, je třeba bitvu dobojovat až do konce.

Spor o to, kde budou děti žít, pojala část Čechů jako hokejový zápas. „Tým paní Evy“ objížděl republiku, oslovoval celebrity, najal profesionály, aby vytvářeli v médiích falešný obraz matky, které se stalo bezpráví.

Norské soudy v několika instancích, s nezávislými odborníky i nezaujatými lidmi z komise, sociálka, psychologové a celá řada dalších lidí, kteří v případu bratří Michalákových rozhodovali, naštěstí ale pro děti rozhodovala v jejich zájmu, nikoliv v zájmu jejich matky.

U soudu rozhodují důkazy

Žádného průměrného čtenáře detektivek nebo člověka, který se setkal se soudním řízením, nepřekvapí, že to, co obviněný říká na svou obhajobu, se může od skutečnosti poměrně výrazně lišit. U soudu nerozhoduje lhaní ani hraní na city, nýbrž důkazy, svědectví, fotografie, posudky. Obhájci, či spíše sekta, Evy Michalákové tvrdili, že už brzy všechno zveřejní, aby prokázali, na čí straně je pravda. Nezveřejnili nic.

Od chvíle, kdy Svobodné fórum přineslo informace o skandálních rodinných fotografiích, které odborníci označili za perverzní, nastalo dlouhé ticho. Řada lidí, která se v zamotané kauze přikláněla nejprve na stranu matky, od ní dala ruce pryč, nebo se alespoň přestala k věci vyjadřovat. Zřejmě jim konečně došlo, proč se za Evu Michalákovou nepostavil jediný psycholog.

Celá situace kolem mediálního cirkusu s dětmi by ovšem stála za podrobnější rozbor. Davová psychóza, projekce všeho špatného, co ve skutečnosti pácháme sami, protinorské komplexy, zastydlý nacionalismus. Také fakt, proč tak velká část veřejnosti je ochotná hájit násilí na dětech, nebo nad ním přimhouřit oko.

Každý člověk v této zemi, který se postaví na obranu práv dětí proti psychopatům a násilníkům, to má těžké. Upozorňovat na násilí na dětech se neodpouští. Daleko výhodnější je buď zlo páchat, nebo alespoň lhostejně přihlížet. Z rodičů, kteří týrají své děti, nebo dokonce i z otce, který je podezřelý z toho, že zabil svou ženu i s malou dcerkou, se stávají celebrity. Lidé se ztotožňují s jejich těžkými osudy štvanců vláčených soudní mašinerií. Obvinění dostávají prostor v médiích, aby si mohli stěžovat a obhajovat se tak dlouho, až se téměř zapomene, oč vlastně šlo.

Naše společnost ale potřebuje, aby se přestala dávat přednost pachatelům před jejich oběťmi. Aby se práva dětí a jejich výpovědi konečně začaly brát vážně. A aby se vždy a v každém případě rozhodovalo v první řadě nikoliv v zájmu rodičů, ale v zájmu dětí. Byť nejsou voliči, takže jejich názor většinu politiků vůbec nezajímá.